Příčiny romské brutality.

Vztahy mezi majoritní společností a romskou minoritou jsou na bodu mrazu. Psali na některých serverech po analýze průzkumu společnosti STEM. A zamyslel se někdo proč?

Ale ano. Jenomže bohužel většina velmi rozumných názorů o příčinách tohoto stavu se objevuje, mnohdy opakovaně, v článcích na blogu obyčejných lidí, kteří s Romy mají osobní zkušenosti, či v příspěvcích diskutérů pod mnohdy odporně politicky korektními informacemi internetových serverů. Je zarážející, že od novinářů nebo oficiálních míst nikdy.

Nechce se mi věřit, že vysokoškolsky vzdělaní, profesionální novináři nemají ani páru, o čem je řeč.

Takže fakt první: Jsou věci, o kterých není žádoucí mluvit, protože to z nějakého, mně nepochopitelného důvodu, někomu vadí. Že by opět cenzura?

Fakt druhý: Násilí a brutalita, nejenom romská se v současné, rádoby civilizované, společnosti zvyšuje. Posledních několik let, možná desetiletí je preferováno humánní a civilizované chování, tedy i zacházení s pachateli trestných činů. Civilizovaná společnost se přece nebude chovat stejně, jako vrazi, či násilníci. My se přece nesnížíme k tomu, abychom  jednali stejně jako oni.

Fakt třetí: Na jednu stranu je to určitě ušlechtilá myšlenka, bohužel ale způsobuje zvyšování kriminality, včetně té nejbrutálnější, jelikož zdaleka ne každý v této společnosti má humánní úmysly a právě tito jedinci si velice rychle zvykli na to, že jejich brutální činy nikdy nebudou muset adekvátně zbytku společnosti splatit.

Fakt čtvrtý: Dnes se nemusí žádný vrah nebo násilník obávat oprátky. Kriminálníci recidivisté se pravidelně vrací do společnosti obyčejných, poctivých, slušných lidí a stačí sebemenší impuls k tomu, aby páchali trestnou činnost dál. Obvykle i ti, kteří by se už do vězení vrátit nechtěli, narazí na problém se svou minulostí, nedostanou šanci se do normálního života zařadit a skončí tam, kde byli před tím.

Ano, to je problém. Ale s tímto problémem by se neměla vyrovnávat společnost, nýbrž jen a pouze navrátivší se trestanec. Jenže on nemusí, protože od určitého stádia je mu to už jedno a to hlavně proto, že svým jednáním nic moc neztrácí. Nemluvě o tom, že se do procesu přidávají různé lidskoprávní a začleňovací organizace, které často přesvědčí samotné zločince, že chyba není ani tak na jejich straně, jako spíše na straně společnosti, jež jim neumožnila odpovídající společenské zařazení. Zvrácenost.

Fakt pátý: Jak vysokou recidivu (opětovný nástup do vězení) odsouzených pachatelů násilných trestných činů máme u nás? Vysokou. Bohužel oficiální statistiku se mi nepodařilo získat. V porovnání například s takovým Thajskem, kde jsou to pouhé 3%, má náš humanistický nápravně-výchovný systém naprosto nulové výsledky. Nebo spíše ještě obráceně, svou benevolencí další recidivisty vychovává. Nemluvě o tom, že je také podstatně dražší.

Obvykle se už nikdo nezamyslí nad tím, proč se mnoho z těchto lidí vůbec  do normálního života zařadit nechce. Lidskoprávní organizace nám neustále podsouvají, že majorita a současné společenské zřízení je zodpovědné za to, že tito jedinci, kteří nenajdou uplatnění, nakonec opět končí v osidlech zločinu.

Nikdo se ale neobtěžuje zjišťovat, zda ONI vůbec pro své znovuzařazení do společnosti něco udělali nebo zda se vůbec zařadit chtějí.

Dodnes mi leží v hlavě prohlášení břeclavského vraha, který se po „X“ letech dostal z vězení, během dvou týdnů byl opět ve vazbě a před hlavním líčením soudu, u kterého bylo jasné, že bude odsouzen prohlásil něco v tom smyslu: „No a co, dyť mně je v base stejně líp. Tam jsem aspoň někdo, tady nemám nic.“

Toto prohlášení je možná to naprosto nejdůležitější, co charakterizuje současný vztah nás, běžných smrtelníků a zločinců, kterým je naprosto všechno jedno. My se snažíme jim pomoct, převychovat je, zařadit do společnosti, ale oni nemají zájem.

Protože na svobodě se musí sami snažit, musí se starat, aby přežili, aby měli co jíst, aby měli co na sebe... V base dostanou všechno a nemusí nic.

A to je ta skutečná podstata problému.

Humanisté a pravdoláskaři přivedli tuto společnost na pokraj propasti. Přesvědčili nás všechny, že my, civilizovaní lidé, se nesmíme chovat jako oni, my přece nejsme takové bestie, my jsme tady od toho, abychom vychovávali, přesvědčovali, ukázali správnou cestu…

Ale oni nám na to serou. Protože z osvědčené metody cukru a biče zůstal jen ten cukr. Bič se používat nesmí. Oni velmi dobře vědí, že ať spáchají cokoliv, my, místo toho, abychom je potrestali, se o ně postaráme. Na svobodě společnost od nich „něco“ chce a samozřejmě oni nejsou zvyklí cokoliv dávat. Jakmile někoho sejmou, dostanou hotelové ubytování s televizí, knihovnou, teplou stravou, posilovnou, hřištěm, navíc obvykle ve společnosti svých přátel…

A my jim to platíme z našich daní. No uznejte, nejsme naprostí  IDIOTI !!!

A teď bych se chtěl dostat k jádru problému, romské kriminalitě. Prvotním základem je skutečnost, že podstatná část romské komunity žije ve velmi složitých sociálních podmínkách. Vše má základ už v dětství a dospívání, kdy velká část těchto lidí žije v katastrofálním prostředí, obvykle velmi početných rodin, kde mezi sourozenci mnohdy platí pravidlo, „co si neurveš, to nemáš“. A tato zásada se bohužel až příliš často v pozdějším věku přenáší do běžného života a soužití s ostatními.

Řešení ale není v tom, aby jim majoritní část společnosti pomohla, nýbrž v tom, aby někdo naučil (přesvědčil/donutil) jejich rodiče, že o své děti se musí také starat, ne jen plodit. Tyto děti skutečně nevidí ve svých rodičích vzory hodné následování. Tyto děti nemají vůbec žádné vzory. A své chování pak přizpůsobují pouze tomu, co jim tato společnost dovolí.

Je pak logické, že se sdružují ve skupinkách stejně nebo podobně sociálně vyloučených a smýšlejících lidí, obvykle také stejného etnika. A pokud jim nikdo nikdy v minulosti nevysvětlil, že peníze nerostou na stromech a oni si myslí, že gádžové jich mají dost, tak proč by si taky nevzali, tak nám tady vzniká dost velký rasisticko-xenofobní problém.

A právě tato mládež, to je generace těch, mezi nimiž pod vlivem násilnické televizní produkce, rostou bestiální jedinci, páchající závažnou trestnou činnost.

Bohužel, místo toho, abychom řešili příčiny tohoto problému, se snažíme věci bagatelizovat, informace skrývat, obvykle hledat výmluvy, to vše z připodělanosti, abychom to náhodou nebyli právě my, kdo na podstatu problému poukáže. Proč?

Řešení situace to nepřinese, naopak, bude to jen horší.

A tak nám tady rostou smečky brutálních jedinců, přiznávám, nejen romské národnosti, které nemají žádnou představu o budoucnosti, protože jejich rodiče takové bezvýznamnosti vůbec neřeší a škola, pod vlivem humánní předpojatosti sama neví, co dělat a ani zdaleka nemůže nahradit rodičovskou výchovu.

Členové těchto smeček, když už se náhodou někde najde špetka spravedlnosti a jsou odsouzeni, obvykle zjistí, že se vlastně nic tak hrozného nestalo. Na pár měsíců, někdy let, jsou odsouzeni do nápravně-výchovného ústavu, kde jen od starších a zkušenějších spolubydlících zjistí, na co všechno ještě mají právo. Případně jak ještě lépe těžit z neschopnosti systému další výhody.

Já sám jsem z Břeclavi, spoustu Romů, starousedlíků znám a proti většině z nich bych si nedovolil říct jediné křivé slovo. Ale trvám na tom, mládež je jiná a je to důsledkem toho, že je něco v posledních letech hóóódně špatně.

Nejen Petro, který přišel o ledvinu nebo Patrik, kterému doslova rozkopali hlavu, měli problémy s romskou menšinou. V posledních zhruba pěti letech bylo v Břeclavi několik desítek případů, kdy Romové napadli „bílého“ a o nichž vím, že nebyly vyřešeny (mnohdy ani řešeny). Ať už šlo o kabelku zbité důchodkyně se třema stovkama, mobil a svačinu devítileté školačky, pravidelně vykrádané prodejny místních, často bezmocně zoufalých obchodníků nebo třeba jen plivání romských dětí kolem nádraží na lidi, kteří jim nedali žebranou desetikorunu. A jsem přesvědčen, že Romové by Roma nenapadli. Bohužel, většina případů je naprosto mimo publicitu, protože lidé menší incidenty, včetně nějakých těch ran pěstí, už ani nehlásí a zdaleka ne každý má někoho blízkého, jako Petro svoji Maminku, kdo se rozhodne nemlčet a začít prohnilý systém kopat do zadele. A výsledek? Více než tři tisíce lidí v ulicích.

A do toho všeho si přečtete bleskový e-mail, jak si břeclavští romové hulákají po městě: „Jenom si demonstrujte ču*áci, my si jdeme zítra pro dávky!!!“ To potěší, že?

V současnosti v Břeclavi na radnici téměř pravidelně zasedá krizový štáb, protože si ani místní politici neví rady s tím, co se děje. Všechny politické strany, které v posledních volbách kandidovaly, měly v jednom z prvních bodů kampaně řešení kriminality ve městě. Z toho vyplývá, že velmi dobře věděli, jaký má Břeclav problém. Od voleb je to skoro dva roky a výsledek? Situace je mnohem horší a od politiků slyšíme jen bezmocná slova o tom, jak nejsou peníze na víc policistů, víc kamer…

A k čemu to je, když ti policisté nemůžou nic dělat, dokud se něco nestane a to je obvykle pozdě.  Kamery jsou sice dobré k usvědčení pachatele, ale to už žádné oběti nepomůže. A násilníka neodradí, protože, jak jsem psal výše, mnohdy se vám vysměje do obličeje.

“No a co! Co ty mně mužeš gadžo jeden zkur*eny!“ (Toto je přesná citace z vlastní zkušenosti!)

Nemluvě o tom, že Břeclav na tom zdaleka není nejhůř. Jsem přesvědčen, že třeba v Severních čechách je situace mnohem horší.

A tak bych si dovolil jeden vzkaz obyčejného člověka, občana, smrtelníka, VOLIČE!:

Vážení politici, můžete si svolávat krizové štáby po celé republice, můžete si dělat co chcete, dokud nepochopíte a nezačnete řešit  podstatu problému, dokud se nezbavíte hloupého, falešného humanismu a ohledu na lidská práva násilníků, nejste lidem této země naprosto k ničemu…

(psáno pro eportal.cz)