Byla privatizace 90-tých let skutečně taková zlodějina?

Mezi lidmi je stále mnoho falešných a nesmyslných předsudků. Jedním z nich, v poslední době hodně skloňovaných, je odsuzování privatizace z devadesátých let, jako příkladné zlodějiny a tunelování naší země.

wikipedie.cz

Jenomže ono to tak jednoduché není. Smutné je, že se to lidem nikdo nikdy nesnažil pořádně vysvětlit. A v mnohých přetrvává názor, že za všechno může Klaus. Asi mnohé překvapím, možná naštvu, ale ne Klaus, spíše my, co jsme se toho všeho účastnili, z nemalé části za to můžeme. Skoro všichni.

Privatizace v 90-tých letech je možno standardně rozdělit na tři části. Malou, velkou a kuponovou. Malou privatizaci nyní pominu, jednalo se převážně o odkup menších součástí a provozoven dosud sloučených pod nějakou státní organizací jednotlivým soukromým zájemcům a to obvykle přímým prodejem, či aukcí. Jednalo se převážně o oblast služeb.

Velká privatizace tvořila jádro převodu majetku do soukromých rukou. Obvykle se jednalo o ohromné privatizační projekty velkých firem, u kterých už obvykle nebylo možno předpokládat přímý nákup za vlastní finanční prostředky. Do proscesu tedy vstupují zájemci, kteří jsou schopni k získání uvedeného majetku sehnat financování bank, případně jiných investorů, ale také zájemci ze zahraničí.

A v tuto chvíli se dostáváme do první schizofrenní situace. Počátkem devadesátých let bylo všeobecně velmi negativně přijímáno, že budeme prodávat „náš“ majetek nějakým cizincům. Mnohem pozitivněji byli chápáni podnikatelé typu pana Stehlíka, kterému se úspěšně podařilo zprivatizovat POLDI Kladno. Jak dopadla Poldovka a pan Stehlík všichni víme. Naopak klasickým příkladem vstupu zahraničního partnera je Škoda Mladá Boleslav. A ta je dnes kde?

Naše vláda si ale v té době nemohla dovolit nabídnout všechen majetek zahraničním investorům, přestože by to mělo na naši ekonomiku pravděpodobně daleko pozitivnější vliv. S nejvyšší pravděpodobností by se tyto kroky setkaly se silným odporem veřejnosti a možná by taková vláda nedožila konce volebního období…

S odstupem dvaceti let je možné bilancovat. Zahraniční investoři napumpovali do koupených firem miliony a většina z nich dnes stále existuje a prosperuje. Naopak, firmy zprivatizované českými investory jsou mnohdy dávnou minulostí. Ano, mnozí podnikavci skutečně privatizovali s úmyslem vytunelovat a nechat být. Ostatně, kde dneska jsou. Mnozí ale určitě privatizovali s úmyslem pokračovat v podnikání. Ono to ostatně v konečném důsledku vynáší daleko víc.

Zkuste si ale představit podnikatele, který sežene gigantický úvěr, aby privatizovaný majetek zaplatil a je tedy nucen splácet. Na nové investice nejsou peníze a podnikatel má ohromnou, přezaměstnanou společnost, se zastaralým výrobním zázemím, bez schopného managementu a obchodníků. Pozůstatek socialistického vedení. Znám několik příkladů, kdy i přes dobré úmysly, takovému podnikateli nezbylo nic jiného, než rozprodat vše, co mělo alespoň nějakou cenu a firmu položit. Nicméně od tohoto okamžiku je to pro všechny sprostý tunelář.

Dnes odsuzujeme privatizaci, jako největší tunel tisíciletí. Kdybychom prodali státní majetek zahraničním investorům, byla by privatizace označována jako likvidace českého hospodářství předáním naší národní hrdosti cizincům. Takoví jsme my, Češi. Vždy si najdeme důvod, proč si u piva stěžovat. Přitom žádná jiná cesta nebyla.

Třetí částí byla Kupónová privatizace. Každý z nás, obyvatel této země, měl možnost v kupónové privatizaci část, do té doby státního, majetku získat. Vše bylo dobrovolné a dle mého dostatečně transparentní. Jedinou nevýhodou celého systému bych viděl v tom, že v té době nebyl k dispozici veřejnosti internet. Pokud by byl, možná bychom my sami nenadělali tolik blbostí a třeba taky nenaletěli tolika podvodníkům. Bohužel právě kupónovku provází nejvíce tunelů.

Tehdejší vláda v čela s Václavem Klausem se rozhodla nabídnout část majetku i obyčejným lidem. Nemuseli to dělat. Klidně to mohli všechno zahrnout do velké privatizace a dneska místo pohrdání a pomluv mohli mít klid. Ale oni se rozhodli část majetku nabídnout lidem, paradoxně, tito lidé jim to dnes zazlívají. Navíc, my jsme se k tomu postavili jako naprostí diletanti a většinu majetku nacpali podnikavcům typu Viktora Koženého. Na koho si tedy máme stěžovat? Na Klause nebo na naši vlastní neschopnost? Vždyť kdyby desetitisíce lidí neupsaly své kupony Harvardským, či jiným fondům pod krátkozrakou vidinou desetinásobku, nikdy by Kožený nemohl zprivatizovat nic. Nikdy by nezbohatl, nikdy nic nevytuneloval.

Dovolil bych si připomenout, možnost využití fondů byla původně myšlena spíše pro vyjímečné případy, kdy by se třeba zaměstnanci jednoho podniku rozhodli zprivatizovat svou firmu, aby měli možnost společně své kupony investovat. Vcelku ušlechtilá myšlenka. Kožený, jako mnoho jiných, tuto myšlenku prostě zneužil, či dovedl k dokonalosti, jak chcete. Přesně věděl, jaký potenciál v kuponech je a tak neváhal nabídnout lidem desetinásobek, přičemž možná z počátku dokonce měl v úmyslu svůj slib splnit. A dosáhl svého. Účast v privatizaci byla mnohem větší, než se očekávalo, privatizační fondy získaly prakticky přes noc obrovský majetek. Mimochodem, do fondů bylo vloženo cca 75% všech kupónů, lze tedy říci, že 75% nás, účastníků privatizace do toho vstupovalo s jakousi vidinou bezpracného zisku. Ostatní, kteří si dali tu práci a investovali sami, obvykle vydělali docela dost a to včetně mě.

A jsme opět u toho maločecháčství, mnozí z nás prodělali 1035,- Kčs za kuponovou knížku a kupón, protože jsme je svěřili podvodníkům, ale může za to Václav Klaus. A to i přesto, že mnozí ten svůj desetinásobek skutečně dostali.

Těžko se dá něco hodnotit černobíle. Stejně tak je to s činy našeho prezidenta. V mnoha věcech s Václavem Klausem nesouhlasím ani já a i dnes mám k některým jeho myšlenkám a činům velké výhrady. Třeba podivné prezidentské milosti nebo politické krytí (mlčení) u některých, dnes už prokazatelných korupčních skandálů. Naopak, jeho postoje vůči cirkusu s globálním oteplováním, či Evropské unii a jejímu dalšímu směřování, hraničí s geniálním vizionářstvím. Podobné to bylo i s privatizací. Podle mého jde jen o parádně zneužitý dobrý úmysl. Takže, až zase někdy budete Václava Klause titulovat jako tuneldědka uvědomte si, že on se dopustil jediného. Snažil se VÁM nabídnout alespoň něco málo z toho, co tady po komunistech zbylo. Jak jste s tím naložili, je věc úplně jiná a jeho chyba to rozhodně není.

Někteří ekonomové se dokonce pokusili spočítat, o kolik jsme privatizací v devadesátých letech přišli. Odhady se pohybují, u velké privatizace, mezi 50-ti, až 150-ti mld korun. Vzhledem k tomu, že se privatizoval majetek v hodnotě cca 1,5 bilionu, to zas tak špatné není a v poměru s ostatními státy postsovětského bloku bychom na tom byli statisticky docela dobře. Kupónová privatizace nám ale hodně kazí průměr. Tam je to docela katastrofa. Ale to je to, o čem jsem psal výše. Můžeme si za to měrou nemalou sami.

Ztráty v devadesátých letech tedy zas až tak strašné nebyly. Mnohem větší problém bych viděl po první důležitější změně politické garnitury počátkem tohoto tisíciletí. Mostecká uhelná, či kauzy Gripenů a Pandurů snad mluví za vše. Dospělo to až k otevřenému vysávání peněz od státu, prostřednictvím některých, stále ještě státních firem, viz Ředitelství silnic a dálnic nebo Lesů české republiky, obvykle ve spolupráci největších politických stran. A bohužel, vše pokračuje v mírných obměnách dodnes.

Na druhou stranu, tunely devadesátých let jsou už z velké většiny odkryty a jak z mnoha z nich vyplývá, chyba nebyla až tak v politicích, ale spíše v těch, kteří se snažili situace využít, mnohdy ve spolupráci s podplacenými policisty, státními zástupci, soudci, či úředníky. Prostě obcházeli zákony a mysleli si, že jsou nepostižitelní. Nebyla tedy chyba v systému, ale v tom, že mnozí Češi pokračovali v socialistickém jánabráchismu a mysleli si, že jim všechno projde. Nejsem idealista, pokud někoho odsoudili, tresty byly obvykle směšně nízké. Ale podívejte se na některé z nich. Kožený má luxusní vězení na Bahamách a nemůže se odtamtud hnout, hrozí mu 90 let basy v USA. Pitr je ve Švýcarsku ve vazbě a ti se s ním mazlit nebudou. Mrázek už to má za sebou. Krejčíř zatím proklouzává v JAR, ale i ten podle mého skončí stejně. Většina ostatních na tom není o mnoho líp.

Svět není ideální, ale prosím, prosím, zbavte se už konečně názoru, že za všechno špatné v této zemi může Václav Klaus. Porovnám-li jeho plusy a mínusy, pozitiva zatím jednoznačně vedou a přál bych si, aby v politice pokračoval i po skončení jeho prezidentského mandátu…

Věřte, že politik jeho formátu se nám bude ještě jednou hodit…