Švédsko kontra Hong Kong…

Před časem jsem byl jedním diskutujícím pod mým článkem požádán, když tolik vychvaluji liberální kapitalistickou svobodu Hong Kongu, abych byl objektivní a porovnal jej se vzorem fungujícího sociálního státu, se Švédskem.

tema.novinky.cz

A tak jsem hledal informace, články, data a statistiky, samozřejmě silně omezen neznalostí švédštiny, přesto jsem něco málo zjistil a ač je to zvláštní, hned v úvodu musím přiznat, Švédsko a HongKong od sebe zase nemají tak daleko.

Asi tak 40, možná 50 let. A to mě docela děsí. Přesněji, Švédsko je zhruba o tuto dobu ve vývoji dál. Ne technologicky, ale sociologicky. Bohužel toto je ta špatná zpráva. Protože Švédsko bylo v minulosti také svobodnou a liberální zemí, která prošla velkým, rychlým, hospodářským a společenským vzestupem. Jenomže pokud všechny svobodné a liberální země této planety musely, prochází nebo budou muset projít fází direktivního blahobytu pod vedením samozvaných sociálních inženýrů, není asi pomoci ani Hong Kongu.

Švédsko bylo ještě do poloviny devatenáctého století relativně chudou zemí. Časy středověké slávy byly dávno pryč, 98% obyvatelstva žila v naprosté chudobě. Nicméně i tady se začala projevovat průmyslová revoluce a rozvoj industrializace. Zaměřené převážně na zemědělství (zpracování vlny a kožešin) a dřevozpracující průmysl. Část chudého obyvatelstva tedy začíná nacházet uplatnění. Přesto v tomto období emigrovalo více než 1-mil. Švédů z ekonomických důvodů do Ameriky.

Až přelom 19. – 20. století a posléze 1. sv. válka přináší zemi velký ekonomický rozvoj, související s poptávkou po surovinách, dřevu, železe a kvalitní švédské rudě. Chudí, ale pracovití Švédové se začínají stavět na vlastní nohy, s průmyslem roste i poptávka po vzdělaných lidech, tedy dochází i k rozmachu školství, navíc neutralita (vojenská, nikoliv obchodní) v obou světových válkách přináší do země nebývalé bohatství a prosperitu.

V r. 1932 se dostali k moci sociální demokraté, nicméně tehdy bylo jejich prioritou snižování daňové zátěže dělníků a rolníků a minimální státní aparát (z dnešního pohledu nemyslitelné). Prvotní ideou byla sociální soudržnost mezi pracujícími. Nic víc.

V té době byla země přesně tou liberální, svobodnou společností, kde se žilo, sice stále relativně chudě, ale svobodně a s ohledem na osobní zodpovědnost každého jedince. Švédové byli vždy hrdým národem a právě tato doba naturelu seveřanů vyhovovala asi nejvíce.

A to je přesně to, co můžeme velmi dobře sledovat například v Hong Kongu, či Singapuru ještě dnes.

Švédsko mělo ve dvacátém století obrovskou výhodu oproti jiným evropským zemím. Nepostihla jej ani jedna z válek naopak, z obou, především té druhé, vytežilo ekonomicky velmi mnoho.

A tak se stalo že v polovině 20. Století nastoupili k moci politici, kterým se podařilo poctivé, hrdé a pracovité Švédy v již docela bohaté zemi přesvědčit, že by z toho společného bohatství mohli mít ještě víc. Že by mohli mít sociální stát. A přitom stačí tak málo. Stačí odevzdat státu zanedbatelnou částku na daních navíc a stát vám zajistí vzdělání pro děti, lékaře pro nemocné, důchody až nebudete moct pracovat a spoustu dalších vymožeností,které by si mnozí jistě nemohli dovolit.

Ostatně to bylo velmi podobné v celé Evropě.

A tak se začali pracovití Švédové měnit. Ne hned, jen velmi pomalu. Ti starší, pamatujíce horších časů, si dokázali vážit každé maličkosti, kterou jim stát navíc dal. A taky se snažili poctivou prací tomu státu vracet. Právě díky těmto lidem země ještě desítky let po válce zažívala nebývalý ekonomický rozmach.

Ti mladší ale bohužel těžké časy nezažili. Narodili se do společnosti, která je naučila, že na vzdělání, zdravotní péči, či sociální podporu prostě mají nárok, že je to něco, o co se automaticky stará stát. Mnozí bohužel (neplatí jen pro Švédy), i přes velmi kvalitní vzdělání, nepochopili základní zákonitosti fungování sociálního státu. Aby bylo z čeho dávat, musí se někde jinde vzít.

A sociální stát musí hodně brát. Během 30-ti let vzrostlo daňové zatížení obyvatel z přibližně 6% až na 55 – 60%. Přesto to bylo málo. Švédská vláda socialistů dělala dluhy, až byla nucena v 70-tých letech dvakrát devalvovat, což přineslo 45% snížení hodnoty měny (poctiví Švédové přišli o úspory, nic tragického, že?), bylo zavedeno „solidární“ progresivní zdanění, které zapříčinilo masivní odchod bohatých Švédů do daňové příznivější ciziny. A to určitě nebyli jen tak nějací tuneláři…

Vše vyvrcholilo na přelomu 80. a 90-tých let krizí a následnou daňovou reformou, včetně podstatné redukce progresivní daně. Dalo by se tedy říct, že Švédové se svým modelem sociálního státu předběhli Evropu zhruba o dvacet let, protože to, co prožívá Evropa současnosti, oni museli řešit už tehdy (státní dluh 70 % HDP na konci 80-tých let). Možná proto zvládají současnou krizi relativně mnohem lépe, než ostatní země (v době ekonomického růstu, kdy se ostatní zadlužovali, Švédsko dluhy splácelo). Nemluvě o tom, že v rámci reformy byla privatizována celá řada státních podniků, podobně jako v Británii za Margaret Thatcherové. Tedy čistě pravicová opatření. Švédové tedy už jednou podobnou krizi zvládli, což je jistě obrovské plus pro jejich model sociálního státu. Vrátíme-li se ale na okamžik opět k Hong Kongu, je nutné také přiznat, že tam nikdy žádnou podobnou krizi řešit nemuseli.

I přes všechny tyto problémy je Švédsko stále velmi dobře prosperující, moderní zemí. Negativní vliv sociálního státu se už ale na společnosti nesmazatelně podepsal. V r. 1970 bylo Švédsko mezi prvními pěti nejrozvinutějšími státy OECD. Dnes se pohybuje kolem 20.pozice a stále postupně klesá. Ekonomický náskok, který Švédové získali v první pol. 20. Století se pomalu vytrácí.

Ekonomika země je přesto stále velmi silná a stále ještě dokáže unést tíhu opět se zvyšujících potřeb sociálního státu. Otázkou je, jak dlouho to vydrží.

Generace hrdých, pracovitých Švédů pomalu odchází a většina z následujících generací, které přišly po nich, již zastávají úplně jiné hodnoty a životní filozofii, než jejich vlastní předkové. Smysl pro osobní zodpovědnost za sebe a své blízké, vystřídal pocit jistoty všemocného státu. Dochází zde stejně jako v ostatních evropských zemích k paradoxu blahobytu. Přívětivý sociální stát dokázal zajistit vysokou životní úroveň i těm, kteří by na ni za normálních podmínek nedosáhli. A tito lidé, místo toho, aby se snažili společnosti co nejvíce splatit, si naopak svých možností chtějí co nejvíc užít. Lidé mají málo dětí, protože je to zátěž v plnohodnotném životě moderního střihu, plném osobních zájmů, koníčků, či nákladných dovolených. A když už děti mají, mají často jen jedno a možnost také už od prvního roku využít jinak velmi kvalitní švédský výchovný systém. Děti od útlého věku prostřednictvím školek a škol vychovává stát, nikoliv rodina. Ale takto vychovávané děti často postrádají rodinné vzory, citové zázemí, lásku a posléze sami také nechtějí mít děti. Kolektivní výchova citelně oslabuje mezigenerační vztahy. Sociální stát je ale sám přímo existenčně závislý na dětech. Nejsou děti = nemá kdo pracovat na důchody = systém zkolabuje. Ani sociální programy na podporu rodin a porodnosti dnes nestačí.

Stejně jako jiní, se i Švédové pokouší řešit problém imigrací. Ta ale dnes v celé Evropě sociální systém spíše zatěžuje, než aby generační problém řešila. Příchozí obvykle velmi rychle pochopí, že umřít hlady je nikdo nenechá a pokud dostatečně dlouho nacházejí důvody, proč nepracovat, humanisticko-lidskoprávní systém nakonec najde příčiny v sobě, nikoliv v nich.

A toto je ukázkový příklad, nakolik je sociální stát systém autodestruktivní, jež už se své podstaty vytváří prostředí anonymní nezodpovědnosti. Státní úředníci, či politici ve snaze věci řešit, mnohdy bez elementární znalosti podstaty problémů, dělají hrubé chyby, jejichž důsledky se snaží skrýt a bagatelizovat, právě aby nemuseli být osobně zodpovědni. Nastává situace, dnes velmi dobře zřetelná nejen ve Švédsku. O některých věcech se prostě nemluví, případně dostávají politicky korektní názvy, které u většiny lidí žádné negativní emoce nevyvolávají. Stejné je to s imigrací. Za podstatou dobrého úmyslu vznikl ohromný problém, který pro jistotu ze strachu nikdo problémem raději nenazývá, nebo spíše, ani nechce vidět.

A je jen otázkou času, kdy se podobných problémů nakupí víc a velmi dobře myšlený systém přestane fungovat, anž by mnozí byli schopni pochopit proč.

Ale dost bylo negativ. Je mnoho věcí, které by mohl Švédům závidět i Hong Kong. Třeba systém školství (samozřejmě bezplatný), velmi dobře propojený s průmyslem, či vědou a výzkumem. Švédové jsou jedním z nejvzdělanějších národů, nejen co do počtu středo a vysokoškoláků, ale hlavně mírou jejich schopností uplatnit se (v tomto je třeba Česká republika tisíc let pozadu).

Švédsko má, především velkým nadnárodním společnostem, neskutečně silnou ekonomiku, ve statistikách porovnatelnou s Hong Kongem (jinak srovnání vázne, Hong Kong – Obchod, finančnictví, Švédsko – zdroje, průmysl, výroba).

Je tedy možné na závěr říci, že Švédové mají sociální stát, protože v minulosti vybudovali silnou ekonomiku, založenou na přírodních zdrojích a mohli si to dovolit. Přesto i oni zažili a zažívají ohromné problémy. Hong Kong nikdy žádné zdroje neměl, přesto je dnes ekonomicky a společensky ve světové špičce a jediný podstatný problém má jen s čínskou administrativou.

Je otázkou, co by bylo lepší pro Českou republiku, která také mnoha zdroji neoplývá a i ty které měla, zplundrovala čtyřicetiletá komunistická garnitura. Zda by pro nás nebylo lepší hledat vzory spíše u toho Hong kongu, či Švýcarska, než ve Švédsku…

Pro porovnání, něco málo o Hong Kongu zde.

(psáno pro eportal.cz)